Jaké informace Vám pomohou

Město Třebíč je otevřené turistům, novým rezidentům a podnikatelům. Tyto stránky jsou informačním rozcestníkem, kde najdete všechny potřebné informace o podnikání, bydlení a trávení volného času v Třebíči. Náš tým je připraven vám pomoci. Jsme tu pro vás.

Jsem srdcem a tělem Třebíčák, říká psycholog Zdeněk Krpoun

Jsem srdcem a tělem Třebíčák, říká psycholog Zdeněk Krpoun

22.10 2015

Jako psycholog pracuje pět let. Věnuje se dětem s poruchami chování i učení. V Třebíči je podle něj pomalejší tempo života a tím také méně stresu. 

Největší problém podle něj je ten, že rodiče jsou sami přepracovaní a mají na děti málo času. Po úspěšném projektu Síťování škol ORP v Třebíči se ředitelé základních škol a zastupitelé města Třebíč rozhodli dál spolupracovat se školním psychologem.

 

→Zdeňku, říkáte, že máte velmi vřelý vztah k Třebíči a že tady chcete zůstat pracovat i žít. Co se vám líbí na Třebíči?

Je tady hodně zeleně a najdu tu svůj klid, oproti Brnu. Je tu pomalejší tempo života. Je to důležitá věc, kterou my všichni vnímáme, ale asi ji nedokážeme tak pojmenovat. Je dokonce dokázané, že rychlost chůze lidí v menších městech je pomalejší. Rychlost chůze souvisí se spěchem a následně stresem. Takže se předpokládá, že je tady v Třebíči méně stresu. Protože tělo souvisí s myslí, tak méně stresu znamená méně tělesných onemocnění. Takže Třebíč – Zdravé město sedí.

→Jak jste se stal školním psychologem třebíčských škol?

Jsem srdcem a tělem Třebíčák a studentská léta jsem strávil v Brně. Po magisterském studiu jsem se ještě dal na postgraduál, který budu letos dokončovat. Pracuji ještě na Masarykově univerzitě na lékařské fakultě na ústavu psychosomatiky. Mám při ruce všechny moderní poznatky, které se týkají vztahu mysli a těla. Vedle toho ještě vyučuji kurzy komunikace a asertivity a psychologii na Vysokém učení technickém. Třebíč získala grant na projekt v třebíčských školách.  Doslechl jsem se o tom a kontaktoval jsem pana místostarostu Pavla Pacala a prošel jsem.

→ Projekt už skončil. Spolupracujete však s třebíčskými školami i nadále? Školy určitě zájem mají, ale vždy jsou problém finance. Je tam prostor, aby školy mohly spolupracovat s odborníky?

Ten prostor tam určitě je. Rodiče i učitelé byli spokojeni s tím, jak jsem s dětmi pracoval. I když projekt nemá zatím návaznost, tak přece jenom je i jiná cesta jak pokračovat. Sedli jsme si panem místostarostou Pacalem, řekli jsme si, jestli máme oboustranně zájem. Potom proběhla schůze ředitelů škol, kteří také projevili zájem. A díky městu Třebíč, které finančně podporuje moje služby, na školách mohou pokračovat. A doufám, že co nejdéle budu pokračovat, protože se mi Třebíč moc líbí.

→ Hovoříte o třebíčských školách. Kolik jich vlastně využívá vaši pomoc – služby?

Je to všech sedm základních škol. Všechno se odvíjí od konkrétní domluvy s řediteli jednotlivých škol. Na jedné škole mě požádali, zda bych tam mohl bývat pravidelně. Stejně je to ale o tom, že si sám domluvím schůzku s rodičem a kontaktuju učitele.  Na ostatních školách to chodí tak, že dostanu kontakt, dostanu zakázku, dozvím se, kde je jaký problém a už sám vše řeším. Myslím si, že jsem schopný udělat hodně práce za krátký čas. To znamená obvolat lidi, domluvit schůzky a zvolit takovou formu té intervence, která bude efektivní.

→ Jaké nejzávažnější problémy u dětí vidíte? S čím se potýkáte nejčastěji?

Určitě je to problém s pozorností. I když převládá názor, že je to geneticky podmíněná porucha, tak se čím dál více ukazuje, že děti, které mají ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder – porucha pozornosti), pocházejí z rodiny, kde jim není věnovaná pozornost, tráví většinu času na tabletech a u počítače. Sledují také často americké animované filmy, které k pozornosti moc nepřispívají. Vedle ADHD tu máme tak zvané specifické poruchy učení (SPU) jako je dysgrafie, dyslexie atd., ale o jejich nápravu se starají speciální pedagogové. Psycholog u SPU pouze orientačně zjišťuje úroveň IQ a sleduje, zda se spolu s nimi neprojevují vážnější duševní obtíže.  Jeho vyšetření je tedy pro výslednou diagnózu pouze směrodatné.  Dále se u současných dětí projevují závislosti na virtuálních sociálních sítích, agresivní chování jak vůči sobě, tak vůči druhým a komunikační obtíže. V tomto smyslu se čím dál častěji setkávám s dětmi, které neumějí pozdravit a iniciovat běžnou konverzaci a vyhýbají se očnímu kontaktu.

→ Je to v rodinách, nebo ve výchově, protože rodiče opravdu neví jak vychovávat dítě? Kde je příčina problémů chování dětí?

Nedá se to svést na jeden faktor. Společnost funguje jako systém, jehož jsme součástí a rodiče a škola se systému podřizují. V současnosti je standardem mít dobře placenou práci, být hodně časově vytížený a obklopovat se IT technologiemi. Z toho vyplývá, že rodiče jsou přepracovaní, unaveni, nemají čas na děti a děti tráví hodně času samy a vzdělávají se samy.Když to vezmu historicky, není to tak dlouho, co chodili rodiče domů z práce s čistou hlavou. Před padesáti lety se pracovalo daleko víc manuálně. Daleko víc rodičů mělo základní vzdělání a k tomu vyučení. V práci se často nadřeli, ale domů chodili nezatížení stresem, nenosili si práci domů.  Neměli mobilní telefon, takže je šéf nemohl už zastihnout nikde jinde. Jak se odešlo, bylo po práci. Měli prostor relaxovat a dělat to, co je baví a zajímá. Teď čas nemají, a když ano, odpočívají způsobem, který je pro dlouhodobé zklidnění mysli neefektivní. 

→ Popsali jsme si problém. Jaká jsou řešení a jaké jsou rady pro rodiče, aby dětem dali to, co jim chybí?

Je to v první řadě určitě čas. Zkrátka rodiče řeší obtíže dětí až po výrazném propadu pod optimální úroveň schopností. Ale není to zdaleka jediný problém.  To co lidem brání, aby dokázali stabilizovat sebe a rodinu, je určitý nadhled a skromnost s tím spojená. Nadhled nad tím, i když mně každodenně reklama na ulicí říká, co vše musím mít, abych byl normální, tak já to prostě mít nemusím a přesto jsem spokojený. Často rodičům říkám, že léčba duševních obtíží je odlišná od fraktury dolní končetiny, protože vyžaduje dlouhodobou péči a pro úspěšný výsledek je potřeba změnit přístup celé rodiny k dítěti. Návštěva kvalitního psychologa udělá hodně, ale vše je daleko lepší, pokud rodina dodržuje jeho doporučení a odborné stanovisko. Pro pozitivní výsledek jakýchkoli potíží je třeba změnit a pracovat na spoustě věcí.